ČERNÁ HORA - ČERVENEC 2006      

      Skadarské jezero / Svatý štefan  / Cetinje / Lovčen  / Boka kotorská / Kotor      Starý Bar / kláštery na Skadarském jezeru  / Ostrog / Kaňon Tary  / Komovi  Prokletije  / Durmitor / kaňon Pivy  / Automapa Černé hory  / Turistické mapy

     1. den - Čechy - V sobotu odpoledne vyjíždím z Prahy a mířím na Hradec Králové, kde nabírám Lídu. Již tradičně vyjíždím z Prahy později, než jsem plánoval. Proto, když opouštíme společně s Lídou Hradec Králové je již skoro šest hodin večer. Je nám jasné, že dnes přespíme, a to také již tradičně, v Hodoníně. Tam se oba těšíme, protože na místní restaurační pivovar produkující několik druhů piv značky Švihák, se ani nedá nic jiného dělat než těšit.

Silnice ze severních hranic na Podgoricu vede též kaňonem řeky Morači

     2. den - Slovensko, Maďarsko, Srbsko - Ráno dokupujeme pár drobností na cestu a opouštíme Hodonín. Hned za hranicemi nás čeká nehezký pohled na autonehodu kamionu s autobusem. Po slovenské straně pak uháníme na Bratislavu. Poměrně bez problémů jí proplouváme směrem k hraničnímu přechodu Rajka. Cestu už známe z dřívějška. Kupujeme za 11 euro dálniční známku na 10 dní pro Maďarsko. Měla by nám vystačit i pro cestu zpět. Maďarské dálnice jsou relativně prázdné a v dobrém stavu, a tak šetří čas při průjezdu relativně nezajímavou krajinou. Rovněž tak tankování je na dálnicích snažší, neboť tu lze platit kartou, což se o benzínkách mimo dálnice, zejména pak na východě a jihu země nedá vždy říci. Za Szegedem pak míříme na maďarsko srbský hraniční přechod Horgoš. Odbavení je otázkou několika minut. Odtud se zanedlouho dostáváme na širokou silnici, která je však značena v mapě jako dálnice a která vede směrem na Novi Sad. Kousek před Novim Sadem jsme pak zkásnuti o asi 6 euro za průjezd, což je poměrně nehorázná cena. Ale je to daň za neznalost, neboť mám za to, že by šlo se této mýtné bráně vyhnout. Koneckonců existuje tu i paralelní silnice, kterou jsme využili při cestě zpět. Před Novim Sadem tuto dálnici nedálnici opouštíme, projíždíme centrem města a po Bratislavě a Budapešti již po třetí během dneška přejíždíme Dunaj. Sledujeme poté silnici na Rumu a Šabac. Nevím, jestli tato část srbského území ještě také patří pod Vojvodinu, ale každopádně se jedná o příjemnou část cesty, která vede mírně zvlněnou krajinou plnou vesnic s čilým ruchem. Zpětně lituji, že jsem nedělal zastávky a nefotografoval třeba tak typické prodavače melounů s plně naloženými vozy při západu slunce. Ve městě Šabac přejíždíme další velkou řeku Sávu. Již za tmy dojíždíme do města Valjevo, za nímž tušíme první výraznější kopce. Dochází nám benzín a nemáme srbské dináry, přičemž platební karty tu jaksi nefrčí. Přesto se mi nakonec daří nalézt pumpu, kde kartou mohu zaplatit. Je to ale spíše výjimka. Za Valjevem začínáme stoupat do hor. Podle mapy by se mělo jednat o pohoří Povlen. Za tmy se už špatně hledá msto ke kempování, ale přesto ho dnes poměrně snadno nacházíme. Hned první odbočka ze silnice přímo vzhůru po hraně jakéhosi lomu se ukazuje být za dané situace dobrým tahem. Zapínám 4x4 a vydávám se nahoru. Lída je trošičku nervozní, ale vše je v pohodě a zanedlouho se ocitáme u nějakých stavení, kde nikdo není. Je tu malý plácek, takže stavíme stan a jdeme spát.


ČERNÁ HORA - PŘÍJEZD, HISTORIE A REÁLIE

     3. den - Srbsko, Černá hora - Ráno dojíždíme do Požegy a Užice. Odtud pokračujeme pak stále na jih. Další pěkný úsek cesty představuje průjezd pohořím Zlatibor, které má takřka vysokohorský charakter. Cestou nám sice prší, ale možná kdyby bylo vedro, bylo by to nepříjemnější. Poté projíždíme městem Prijepolje, které vyplňuje údolí a na všech svých stranách šplhá do okolních kopců. Blížíme se k teprve asi týden staré, či snad lépe řečeno týden nové, hranici mezi dvěma suverénními státy Srbskem a staronově dne 3.6.2006 mezinárodně suverenní Černou Horou. Hraničním mezníkem je vesnice Brodarevo.

pro zvětšení mapy klikni na mapku

pro zvětšení mapy klikni na mapku

pro zvětšení mapy klikni na mapku

     Dnešní území Černé Hory bylo osídleno v raných dobách po přelomu letopočtu Ilyry, kteří však byli po stěhování národů vytlačeni Slovany na jih do dnešní Albánie. Od 10. století tu existovalo po několik dalších století knížectví Zeta, než je v 15. století dobyli Turci. Část obyvatel Zety se s tím nesmířila a uprchla do nepřístupných horských oblastí, kde založila samotný stát Černá Hora, nezávislý na Osmanské říši. Izolace od okolního světa tak státeček sice ochránila, na druhou stranu však brzdila jakýkoliv společenský a technický pokrok.

     Až do roku 1852 tu vládli pravoslavní metropolité se sídlem v Cetinji. V tomto roce se země stala světským knížectvím pod vládou dynastie Petrovićů, které bylo pak roku 1910 povýšeno na království. Na rozdíl od ostatních balkánských zemí, které podlehly islamizaci, Černá Hora žádnými většími změnami v náboženském složení neprošla. Účastnila se rovněž i první světové války spolu se Srbskem na straně Dohody, kdy však byla v lednu 1916 obsazena rakousko-uherskou armádou. Poté byla Černá Hora roku 1918 obsazena Srbskem.

     Srbskem ustavená Podgorická skupština 26. listopadu 1918 vydala usnesení jímž vyhlásila připojení Černé Hory k Srbsku, s nímž se poté stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců; při administrativní reformě Jugoslávie roku 1929 byla pak Černá Hora zcela zrušena, když byla spojena s Hercegovinou a Kosovem v Zetskou bánovinu. Tento stav vydržel až do druhé světové války.

     Černá Hora byla po válce obnovena jako součást socialistické federace roku 1945. Hlavní město se však přesunulo z dvacetitisícové Cetinje do Podgorice, která byla na počest vůdce země a partyzánského bojovníka Tita přejmenováno na Titograd (toto jméno metropoli vydrželo až do roku 1992).

Kaňon řeky Morači

     Černá Hora se však od Jugoslávie na rozdíl od ostatních neodtrhla a zůstala jí věrná, nezapletla se přitom ve větší míře do války. Díky spojenectvím s Miloševićovým Srbskem ale musela nést jeho břemena, jako například embargo či ekonomickou krizi, což ještě více snížilo již tak nízkou životní úroveň. Během celých 90. let tak začala postupně vzrůstat nespokojenost se severním sousedem; roku 2003 získala Černá Hora ještě vyšší autonomii vytvořením státního společenství Srbsko a Černá Hora, o další tři roky později již plnou nezávislost.

     Dne 21. května 2006 v zemi proběhlo referendum o dalším setrvání v unii se Srbskem, ve kterém se 55,4% voličů vyslovilo pro samostatnost země. Dne 3. června 2006 ve 20.34 hod. parlament Černé Hory na svém mimořádném zasedání ratifikoval výsledky referenda a přijal Usnesení o vyhlášení nezávislosti Republiky Černá Hora a Deklaraci nezávislé Republiky Černá Hora. Jednalo se tak o formální vyhlášení nezávislosti podle mezinárodního práva.

     V Brodarevu děláme menší pauzičku. Nacházíme tu první mešitu během naší cesty. Černou Horu lze označit za stát relativně multikulturní. Černohorci tvoří pouze 43 % obyvatel země. Zbytek Srbové (32 %), Albánci (5 %) a zbylých 20 % jsou jiné národnosti, 58 % obyvatel země jsou pravoslavného vyznání, římských katolíků je v zemi 18 %. 16 % jsou muslimové. Jako úřední jazyk slouží srbochorvatština, zde tradičně označovaná za srbštinu, a to její ijekavská varianta (užívaná ještě také v Bosně a Hercegovině), psaná rovnocenně latinkou i cyrilicí. Od osamostatnění Černé Hory od Srbska se postupně ustavuje jako černohorština.

     Káva, kterou se po čas naší cesty udržujeme ve střehu, tu začíná mít tu správnou orientální chuť. Srbskou stranu hranice kontroluje běžná policie, zatímco tu černohorskou posádka, která má snahu se tvářit jako pohraničníci. I později si pak všímáme dalších vnějších znaků, jimiž se snaží Černohorci odlišit od Srbů a dát najevo, že teď jsou samostatným státem. Je v tom jistá dětinskost nově vznikajících států.

     Ještě na srbské straně se už ale začínáme divit a kochat, neboť silnice vede údolím řeky Lim, která je z obou stran lemována vysokými skalami Jadovniku a Lisé planiny. Spíše jen tušíme, že vysoko ve skále po naší levici vede železnice spojující Bělehrad s Barem na břehu Jadranu. Důkazem nám jsou jen občasné krátké mosty, jež začínají a končí přímo tunelem. Toto inženýrské dílo by jistě stálo za to také projet. Za Bijelym Poljem objíždíme ze západu pohoří Bjelasice a u města Mojkovac chvíli jedeme podél řeky Tary, abychom se vzápětí přes průsmyk ve výšce téměř 1100 m.n.m. dostali do sousedního kaňonu řeky Morači. Výhledy jsou úžasné. Jsme nadšeni a plánujeme se touto cestou vracet zpět. To ale ještě netušíme, že Černá Hora je doslova přeplněna nejen podobnými serpentýnovými úseky plnými tunelů, ale dokonce úseky ještě daleko strmějšími, klikatějšími, kde tunely jsou daleko četnější, tmavší a výhledy ze silnice jsou mnohem dramatičtější. Pro ilustraci uvádím, že jen na této silnici je 32 tunelů. Chceme zde udělat odbočku do údolí kaňonu říčky Mrtvice, ale minuli jsme ji. Bohužel později jsme se již sem nedostali, a tak o této údajně moc hezké lokalitě Černé hory nemohu podat bližší komentář. Kolem klikatící se silnice jsou skoro jak patníky rozesety náhrobky těch, kteří svou dravou balkánskou jízdu v serpentínách nezvládli a i se svým plechovým miláčkem skončili na dně kaňonu Morači. Jak se blížíme stále více na jih kaňon se otvírá a stává se mělčím.

pokračování