LOVČEN

     Cetinje opouštíme po silnici vedoucí přes pohoří Lovčen do Kotoru. Nejvyšší bod tohoto pohoří se nachází v nadmořské výšce více než 1700 m.n.m. a i on je jen pár kilometrů vzdušnou čarou od Boky kotorské. Silnice se zase mění spíše v silničku, stoupá a klikatí se.

     Na půl cesty leží v jakémsi údolíčku vesnice Njeguši, kde prodávají pršut, což je typická sušená šunka, která se podává nakrájená na co nejtenčí plátky. Njeguši je rodiště Petra Petroviče Njegoše, příslušníka vládnoucí dynastie a spisovatele, největší postavy Černé Hory. Chtěl jsem koupit, ale prodávali jen celé kýty za více než 50 euro, a tak jsme pokračovali s nepořízenou..


BOKA KOTORSKÁ

     Po klikaté silničce se dostáváme do míst odkud je již možno spatřit Boku kotorskou jako na dlani. Pohled na město Kotor přímo pod námi je jak z letadla. Nepřeháním, když napíšu že skála pod námi spadá takřka kolmo dolů a vzdálenost seshora k mořské hladině bude atakovat možná jeden výškový kilometr. V ní pokračuje vytesána dolů do Kotoru naše silnička. Má tvar nespočtu serpentin, které vždy ve svém ohybu jsou zavrtány do skály malým tunelem.

     Jaké je mé překvapení, když tu potkáváme i autobusy. Některé zatáčky musí projíždět i navícekrát, aby se vytočili. Na rozdíl od Skadarského jezera tu jsou ale aspoň místy svodidla. Přesto si turisté v autobusech asi užijí dost nechtěného adrenalinu. Tento úsek opravdu stojí zato. A to nejen kvůli výhledu na nejlepší přirozený přístav ve středomoří.

     Za návštěvu stojí rozhodně i samotný Kotor. Má opevněné starobylé centrum a řeckou, římskou, byzantskou, benátskou, slovanskou i rakouskouherskou minulost.

     Kotor je zapsán na seznamu UNESCO. A kupodivu na mě nepůsobil zdaleka tak turisticky jako obdobná města na chorvatském pobřeží. Je všakale asi jen otázkou času, kdy se i toto změní.



pokračování